neděle 19. dubna 2015

Nové úlovky #7 - Po hrozně dlouhé době

Ahoj!
Po třech měsících je tu konečně další díl ze série, která byla kdysi pravidelná, ale pak jsem na to trochu zapomněla a teď jsem se rozhodla k tomu vrátit. V této sérii jde o to, že Vám ukážu knížky, které jsem si za měsíc (tentokrát to bude za měsíc březen) přinesla domů z veřejné knihovny. Na dnešek tu mám připraveno celkem pět knížek, takže se tu už asi nebudu rozkecávat rozepisovat.

   První kniha se jmenuje Ve stínu Gilotiny. Přečetla jsem si ji hned ze dvou důvodů, ten první je, že tato kniha je z edice Můj příběh, ze které jsem četla už Titanic, a řekla jsem si, že si přečtu další knížku od nich. Druhý důvod byl ten, že jsme ve škole zrovna probírali Velkou francouzskou revoluci, takže Období gilotiny, tak jsem se o tom chtěla dozvědět něco víc. Jelikož se mi Titanic moc nelíbil, od gilotiny jsem nečekala nic zvláštního, ale nakonec mě kniha mile překvapila a bavila mě mnohem víc než právě ten Titanic. Jediná věc, co mi na knížce vadila, byla ta, že má až moc useknutý konec. Hlavní zápletka se stále řešila, a už zbývalo nějakých 20 stránek dokonce a já jsem nějak nechápala, jak to chtějí ukončit, zdá se, že to nebylo tak těžké, úplný konec autorka stihla shrnout do nějakých 6 stránek...




   Další kniha je Elusion, kterou právě čtu. Knihu čtu už poměrně dlouho, protože když jsem Elusion začala číst, tak mě kniha moc nebavila, jelikož jsem se musela na čtení opravdu hodně soustředit a to nemám moc ráda, protože mi to občas dělá problémy :D Takže jsem každou chvíli musela předchozí odstavec - někdy i stránku - přečíst znovu. No a potom mi do čtení vlezla škola, měla jsem opravdu málo času (proto ta neaktivita...) a ani jsem se nesnažila do toho čtení nějak nutit. Ale teď, když už nepíšeme každý den několik testů, mám konečně čas na blog i na čtení! A musím říct, že Elusion mě začalo docela dost bavit a zbývá mi už jenom asi 50 stránek do konce.




    Třetí knihou je Nahý mezi vlky. Tato kniha vypráví o tříletém chlapci v koncentračním táboře.Tuto knihu jsem si chtěla moc přečíst, jenže než jsem se k ní stihla nějak dokopat, někdo si ji u nás v knihovně zarezervoval, takže jsem jí musela vrátit. :(




   Asi jste zareagovali, že proběhl takzvaný CooBoo Maraton, a i já jsem se chtěla zapojit a kvůli tomu jsem si půjčila ještě knihu Škola dobra a zla. Nakonec jsem se ale stejně rozhodla, že se maratonu nezúčastním "na plný úvazek". Přesto jsem knihu v tom termínu přečetla. Kniha se mi moc líbila a za těch 416 stránek jsem se snad ani jednou nenudila. Nejdříve jsem si myslela, že to bude pro mladší čtenáře, protože i hlavním hrdinkám je 13 let a přece jenom... celá kniha se točila kolem pohádek... Ale jsem hrozně ráda, že mě tohle neodradilo, protože musím říct, že kniha je opravdu super! Vždyť pohádky jsou super! A to, že hrdinkám je 13 jsem za celou knihu nezaregistrovala a řekla bych, že by jim mohlo být klidně i 16 nebo 17 let. :)



   A posledním úlovkem z knihovny je Tetování krví. Tato kniha opět dělí čtenáře na dva tábory, v prvním jsou ti, kterým se kniha neuvěřitelně líbila a jsou z ní nadšení. No a potom tu je ta druhá skupina, kde se čtenáři při čtení hrozně nudili a moc se jim to nelíbilo. Já osobně doufám, že budu patřit spíše k té první skupině a knihu si zamiluji, ostatně, ten nápad se mi moc líbí, tak snad i provedení bude dobré. :)


To by bylo pro dnešek asi všechno. Doufám, že se Vám tento článek líbil a omlouvám se, že tento článek vyšel po tak strašně dlouhé době :(
WeRonnie

čtvrtek 16. dubna 2015

Unboxing #5 - Zase další soutěž?!

Ahoj,
je tu další článek a tentokrát je to Unboxing! Před pár dny mi přišel balík a v něm tahle super novinka! No a jak se ke mě dostala? Ehm, snad mě nebudete nenávidět, ale vyhrála jsem další soutěž. Ještě to není ani měsíc od toho, co jsem vyhrála další soutěž, takže mám asi fakt velký štěstí protože když jsem vyhrála už 4 knižní soutěže... Já si snad půjdu vsadit! :D Fajn, jdeme na to...

Knihu jsem si byla vyzvednout v Neoluxoru, kde mi to dali
pouze do takovéhle tašky :( Ale tak co... :D

Teď už nejspíše víte, co je to za knihu, že? 

Ano! Je to kniha Plavec od Joakima Zandera.

V knize jsem našla ještě takovýhle papírek a já naivní jsem si
myslela, že tam bude alespoň "Gratulujeme!" :D :(
A jelikož jste měli minule výhrady k tomu, že jsem zde zveřejnila
své jméno, tady jsem ho raději zakryla :P

Plavec z boku :3 ...

A ještě bez přebalu! :O
Možná chcete ještě vědět, za co jsem knihu dostala :D Takže, je to tedy za soutěž, ale tentokrát jsem nevyhrála tím, že mě náhodně vylosovali. Prý se jim líbil můj komentář na tuto knihu a tak mě odměnili Plavcem! Ani nevíte jak jsem byla neskutečně šťastná, když mi přišel od nich E-mail. :D
Tímto bych Neoluxoru ještě jednou chtěla mockrát poděkovat za knihu!
WeRonnie

čtvrtek 2. dubna 2015

Recenze - Doctor Who: Závoj smutku

Doctor Who: Závoj smutku - recenze

Autor: Tommy Donbavand
Počet stran: 256
Rok vydání: 2014
Nakladatel: Jota

Anotace: Britský kultovní seriál Doctor Who se zapsal do Guinessovy knihy rekordů jako nejdéle vysílaný televizní sci-fi seriál. Dočkal se uvedení na českých obrazovkách a nyní přichází v knižní podobě. Vydejte se na cestu spolu s tajemným humanoidním mimozemšťanem, který si říká Doktor a cestuje časoprostorem ve své vesmírné lodi TARDIS. Závoj smutku nás přenáší do dob dávno minulých – je 23. listopad 1963, den po zabití Johna F. Kennedyho. Tváře mrtvých se noří odevšad, začínají mluvit a křičet… a cpát se do našeho světa. Dokáže se Doktor ponořit do svého smutku, aby zachránil lidstvo?

Zkrácený děj:
Píše se rok 1963, krátce po smrti prezidenta Kennedyho. Doctor a jeho společnice Clara se opět ženou do dobrodružství, a co by to bylo za dobrodružství, kdyby se vám do cesty nepostavil nějaký problém. Tentokrát tím problém je mimozemský Závoj, který obsadil Zemi a požírá všechny Zemšťany. Závoj se živý smutkem lidí, a kdy jindy je lepší čas na útok, než den po tragické smrti prezidenta, která zasáhla skoro celý svět. Závoj se nejdříve projeví "pouze" jako tvář, která se zhmotní z jakékoliv tekutiny. Tváře mrtvých však nepřináší štěstí. Lidé nejsou šťastný, že vidí své přátele. Jakmile se totiž tvář zhmotní, začne na vás křičet a nadávat, a tak se váš smutek ještě víc prohlubuje - Závoj to ví, je to přeci jeho účel. Jak si s tímhle problémem Doctor poradí tentokrát?
11. Doctor :3

Můj názor:
Kniha se mi moc líbila a čtení jsem si moc užívala. Bylo skvělé se znovu vrátit do světa Doctora Who a opět řešit záhady lidstva. V jedné části knihy se Doctorovi vraceli vzpomínky a pro mě bylo skvělé zjistit, že ty vzpomínky znám a chápu je, protože jsou z různých dílů seriálu a i já jsem hrozně ráda vzpomínala na díly, z prvních sérií. Díky knize jsem se také rozhodla, že se na celý seriál kouknu znovu, protože nové díly budou až někdy na podzim a to je prostě za dlouho pro mě! Jsem si jistá, že pokud máte rádi seriál, knihu budete milovat a užívat si každou stránku. :D

osobně bych tomu nic nevyčetla, ale i přesto, že se mi kniha moc líbila, bych jí nedoporučovala všem. Pouze těm, co znají seriál a viděli aspoň tu jednu sérii, protože jinak si myslím, že knihu nepochopíte a pak akorát bude mít zbytečně negativní hodnocení. Nicméně to ovšem nemusí být pravda! Nečetla jsem nikde názor někoho, kdo četl knihu ale nezná seriál, takže opravdu nevím. Ale přeci jenom, kniha byla napsána fanouškem Doctora a napsal ji těm, komu nestačí seriál a čekají na nové díly. V budoucnu se určitě chystám i na další díly z této "série". Knize dávám 4,8 hvězdiček. :)

Za poskytnutí této knihy na recenzi vděčím E-shopu MegaKnihy.cz
a moc se omlouvám za velké spoždění.
WeRonnie

neděle 29. března 2015

Knižní dvoutýden #15

Ahoj,
další dva týdny jsou pryč a je tu další díl Knižního dvoutýdnu. (Dobře, je to po třech týdnech, protože jsem zase zapomněla, ale dejme tomu, že to jsou dva týdny :D )

Přečteno: 3
Nové knihy: 2





Přečtené knihy:

   Jako první knihu jsem přečetla Doctor Who: Závoj smutku, o kterém jsem se už několikrát zmínila v předchozích článcích. Musím říct, že kniha se mi opravdu hodně líbila a plánuji si přečíst i ostatní knihy z této série. Jsem opravdu velký fanoušek seriálu, takže mě čtení knihy moc bavilo a také se tam dost často ukazovali vzpomínky a mě hrozně bavilo hádat, z kterých je to dílů. A také jsem se rozhodla, že někdy se kouknu na celý ten seriál znovu, teda, jenom na ty obnovené díly. Ale i přesto, že kniha se mi tak líbila, doporučila bych ji pouze těm, co viděli aspoň pár dílů, protože jinak si myslím, že to nepochopí, protože se tam ani nevysvětlují věci, které pochopí prostě jen Whovian.
   Další kniha, kterou jsem přečetla je Podivuhodné a krásné soužení Avy Lavender. Všechny dojmy z této knihy si s dovolením nechám až do recenze, protože jinak by to byl opravdu dlouhý článek. :D Nicméně kvůli tomu, že mám napsat ještě 5 recenzí, tak na tuto recenzi si budete muset počkat aspoň ten měsíc, protože to chci brát popořadě, stále tu jsou totiž knihy, které jsem přečetla před více než měsícem a já už si skoro nepamatuji, o čem kniha byla, ale zase Vás nechci obrat o recenzi, protože to jsou zrovna skvělé knihy.
   A poslední knihu jsem dočetla ještě včera a je to Seznam tajných přání. Čtení této knihy mě bavilo a několikrát mi zlepšilo náladu, ale ať chci nebo ne, kniha mě nějak zvlášť neoslovila, ale možná je to kvůli mé náladě, protože poslední dobou stojí za nic. :\ :D




Nové knihy:

   Už z minulých článků (z Unboxingu) jste si mohli všimnout, že mi přišla knížka, jako výhra v soutěži. Byla to tedy kniha Bestie od Dominika Dána a je to detektivka. Knížku jsem půjčila babičce, protože ona miluje detektivky :D A když mi to druhý den vrátila, tak mi to nezapomněla celé krásně naspoilerovat :D Takže super, teď budu muset počkat minimálně půl roku, než to zapomenu, ale to asi nebude takový problém, protože doma mám spoustu knížek, který mají prostě přednost.
   Včera jsem s kamarádkou (která má mimochodem také skvělý knižní blog! :D Kouknout na něj můžete tady) šli do knihkupectví, a kámoška si teda odnesla 3 knížky, ale já jsem zůstala pouze na jedné. A je to Tohle není kniha, což můžete znát třeba díky Destrukčnímu deníku, jelikož je to od stejné autorky. I když jsem nechtěla, tak už jsem půlku "knížky" prolistovala a musím říct, že tam jsou opravdu skvělé úkoly. Řekla bych, že Tohle není kniha je návod, jak ze sebe na veřejnosti (s prominutím) udělat debila :D Nicméně, už se těším, až ze sebe toho debila udělám, protože já nejsem zrovna ten typ, co se na veřejnosti chová "normálně" a dokáže bez problémů oslovit kolemjdoucího. Kdo už má Tohle není kniha také doma? ;)

Tak to by bylo už asi všechno, doufám, že se Vám článek líbil a dejte mi vědět, co je nového u Vás ;D
WeRonnie

sobota 28. března 2015

Poznáš knihu podle anotace? #5

Ahoj,
Je tu další díl Poznáš knihu podle ... ? A tentokrát to bude tedy podle anotace. Pokud nevíte, o co v tomto projektu jde tak Vám to ještě krátce připomenu. Do článku vložím anotaci knihy dle mého výběru a Vaším úkolem je, poznat o jakou knihu jde a výsledek vašich myšlenek mi prosím napište do komentáře. A aby to nebylo tak jednoduché, tak jsem ještě některé části, kde se nacházejí třeba jména hlavních postav, nebo dokonce knihy vyškrtla a místo nich tam jsou hvězdičky (tak se prosím neptejte, proč tam jsou ty hvězdičky :D ). A ještě Vás poprosím, abyste "soutěž" nekazili ostatním a nepodváděli třeba tak, že knihu budete hledat na internetu. Za špatnou odpověď Vám nikdo nic trhat nebude! :D To by bylo všechno k úvodnímu "povídání" a můžete hádat! :)

Anotace: Tajemný ostrov. Opuštěný sirotčinec. Zvláštní sbírka velice podivných fotografií. To vše čeká na odhalení v knize *****, nezapomenutelném románu, kde děj a děsivé fotografie přináší jedinečný čtenářský zážitek. Náš příběh začíná strašnou rodinnou tragédií, která přivede šestnáctiletého Jacoba k cestě na vzdálený ostrov u břehů Walesu, kde objevuje rozpadající se trosky *****. Když Jacob bloumá jeho opuštěnými ložnicemi a chodbami, ukazuje se postupně, že děti slečny ***** byly víc než podivné. Byly možná nebezpečné. Možná byly na opuštěném ostrově drženy v jakési karanténě z velmi dobrých důvodů. A nějak – i když to zní jako něco nemožného – jsou možná stále naživu. Fantasy doprovázená strašidelnými starými dobovými fotografiemi, při které běží mráz po zádech. Kniha zaujme dospělé, teenagery a všechny, kdo mají rádi temná dobrodružství.
Kniha, která vzbudila ještě před vydáním ohromný rozruch. V ohnivé aukci na filmová práva zvítězil 20th Century Fox. A teď krouží kolem excelentní Tim Burton, který by se měl ujmout natáčení.

Tak co? Víte, co je to za knihu? :D
WeRonnie

Recenze - Kde hvězdy stále září

Kde hvězdy stále září - recenze

Autor: Trish Doller
Počet stran: 304
Rok vydání: 2014 (originál 2013)
Nakladatel: CooBoo

Anotace: Co si Calie pamatuje, je na útěku se svou matkou, která ji jako dítě unesla od otce. Calie nikdy nežila normální život – nikdy neměla opravdový domov, nikdy nepoznala svou rodinu, nechodí do školy a nejčastěji se živí jídlem z automatů. A když její matku zatkli a Calie se vrací ke svému otci, musí najít způsob, jak nechat minulost za sebou a jak se stát součástí velké rodiny. A hlavně musí uvěřit, že láska opravdu existuje a ona může být milována, nejen využívána. A jaké místo se k tomu hodí víc než malé městečko na Floridě s velkou řeckou komunitou, kde je celý rok krásné počasí, oceán je za rohem a rybářské lodi každé ráno vyrážejí na lov?

Zkrácený děj:
Sedmnáctiletá Calie nikdy nepoznala normální život. Neměla žádné opravdové přátele a v podstatě poznala akorát svou matku a její známosti, které měnila jako své boty, ne, jako své ponožky. Už jako malou ji její matka unesla od jejího táty, babičky, prostě od celé její rodiny. Její matka je nedůvěřivá a dost paranoidní, takže se kvůli prkotinám museli hned stěhovat. Například, když se na ní někdo jenom trochu špatně podíval, myslela si, že jí poznali a že jí udají za únos dítěte. Z těchto důvodů Calie nikdy nepoznala pravý domov.
Zdroj
Jenže teď je všechno jinak, při dalším stěhování je zastavila policie za překročení povolené rychlosti a při prokázání totožnosti je poznali, protože i když se ten únos stal před více než 10 lety, ještě několikrát do roka se tento příběh připomíná v televizích, rádiích a novinách. Její matku zatknou a Calie pošlou za tátou, na kterého si vůbec nepamatuje, ale také se už i znovu oženil a má dva syny. Calie si bude muset zvykat na to, že teď už má nejen rodinu, ale také nachází nové a tentokrát opravdové kamarády.


Kde hvězdy stále září je naprosto úžasná kniha, která Vás pobaví a hezky pohladí po duši. Kniha má skvělou myšlenkou a příběh mi přijde promyšlenější než nějaké fantasy knihy, ale to už je věc názoru. Myslím, že Trish Doller(ová) odvedla opravdu skvělou práci a mrzí mě, že její kniha u nás neprorazila tak, jak by si to zasloužila. Tuto knihu bych doporučila asi všem, co si chtějí zlepšit náladu hezkým romantickým příběhem, ve kterém se i občas zamyslíte nad svým životem a aspoň já jsem si pár věcí konečně uvědomila, protože doteď jsem styl svého života brala jako samozřejmost a nepřipouštěla jsem si, že můžu být vděčná za to, co mám a co vždycky bude mít mě. Knize dávám 4,8 hvězdiček.
WeRonnie

sobota 21. března 2015

Vlastní tvorba - Povídka

   "Co tady dělám?! Bože, Jak jsem se sem dostala?!" Né, že bych věřila v boha, ale spíše to používám k tomu, abych zdůraznila to, jak moc jsem v koncích a naštvaná.
   Už tady blouzním alespoň 3 hodiny a stále dokola omílám ty stejné věty: Co tady dělám? Kde jsem? ... Kdo jsem?.
   Jdu stále rovně po nějaké opuštěné dálnici, kde stále poblikávají nějaké transparenty a billboardy, ale nikde není ani stopa po nějakých ukazatelích nebo aspoň čísla dálnice - nemyslím si, že bych si podle čísla vzpomněla na místo, kde můžu být, když si nemůžu vzpomenout ani na to, kdo jsem - ale aspoň by to tu vypadalo trochu normálně. Příjde mi to jako bych snila, protože tento svět se mi vůbec nezdá skutečný. Jediné co by aspoň trochu připomínalo realitu jsou akorát ty otravné reklamy všude kolem. Menší detail je, že je nemůžu přečíst. Nemyslím tím, že neumím číst, ale když se snažím zrakem zaostřit na nějakou tu reklamu, písmo se jakoby vzdálí a já ho prostě nepřečtu. Krom toho mi ty reklamy ani nepřipadají povědomé.
   A tak dál pokračuji v chůzi a začíná se mi už dělat špatně z těch monotónních přerušovaných čar na silnici. Určitě to má i nějaký název, ale nad tím se mi teď fakt nechce přemýšlet.
   Už mě začíná unavovat pouze chodit, ještě ke všemu stále dopředu a za tu dobu co jdu se snad nic moc nezměnilo. Sice jdu maximálně tak 3 hodiny, ale už teď jsem skoro vyčerpaná
a pot ze mě doslova stéká v malinkých pramíncích. "Rozhodně to bude tím, že nejsem zrovna ten nejhubenější člověk tady i když to vypadá, že tady jsem sama, takže opravdu jsem asi ta nejhubenější tady." S tím jsem se otočila, jako bych si chtěla ověřit, že jsem tu sama a po chvilce jsem si začala v duchu nadávat, protože teď je na vtípky opravdu špatná doba. Zároveň s tím jsem si řekla, že jestli někam dojdu, opravdu na sobě zapracuji.
   "Fajn, pětiminutová pauza mě snad nezabije a jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí!" V tom jsem si to uvědomila a strnula. Jak se říká? Kdo to říká? Někdo mi to musel říct. Klekla jsem si na silnici a nějakým instinktem jsem si položila dlaně na asfalt, chtěla jsem vyzkoušet, jestli je asfalt rozpálený. Jenže nic, zdálo se, že asfalt nemá žádnou teplotu. "To je blbost.". Za celou dobu mě nenapadlo se kouknout na oblohu a až teď na ni zírám a snažím se pochopit na co to vlastně koukám.
   Je to, jakoby se Slunce rozpadlo na několik obřích kousků, který se pokoušel někdo slepit. Slepit nějakým světle modrým lepidlem. Jakoby tam byla voda. "Dobře, tak tohle už je úplná hovadina!" Zakřičím na sebe spolu s několika nadávkami. Jak mluvím o vodě, cítím, že mám dost vyschlo v krku. Ještě aby ne když ze mě lije pot a nepila jsem minimálně několik hodin. Asi přestanu na všechno myslet, protože hned jak na něco pomyslím, vyjde z toho akorát problém.
   Nebudu plýtvat slinami a tak už pouze v duchu znova řeknu. Kde to sakra jsem?
   Kouknu na svoje boty a v tom si uvědomím, jak moc mě boty tlačí. Sakra přestaň myslet!
Rozhodnu se tedy sundat si boty a jít dál pěkně po svých. Znovu se kouknu na něco, co nejspíš kdysi bývalo Slunce. Je přímo nade mnou, což by trochu znamenalo, že je poledne. Tím spíš nechápu, proč není asfalt rozpálený. Taky je možné, že se tohle "Slunce" ani nehne ze své pozice. A tak zase jdu, dehydrovaná, vyhlado- "Kruci!". Najednou mi silně zakručelo v břiše a já jsem si chtěla samou zlostí praštit, ale to by stejně nemělo cenu, akorát bych si ztížila cestu, kterou - jak se zdá - musím ujít ať chci nebo nechci.
   Tak jdu. Půl hodinu. Hodinu. Jdu tak dlouho, dokud se za mě zase nezačne lít pot. Plácnu sebou doprostřed silnice a protože teď koukám přímo do "Slunce", které se mi vůbec nelíbí, jako lachtan se začnu pomalu převalovat na bok, když v tom zalapám po dechu a hned na to plná energie vstanu, až se mi zamotá hlava.
   Asi tak 200 metrů za mnou leží moje boty, které jsem po cestě asi před hodinou odhodila. A já si jsem sakra jistá, že tahle pomalu jsem nešla. Teď už jsem opravdu v koncích. Nějak si to musím ověřit. Nejdřív mě napadlo na to místo kde teď stojím plivnout, ale pak mi přišlo vhodnější vzít nějaký kamínek, kterých tu leží poměrně dost. Vzala jsem ten největší  a nejvýraznější kámen co jsem uviděla a dala jsem si ho hned za patu a vyšla jsem. Koukala jsem se na své nohy a přitom počítala kroky. Deset. Kontroluji, jestli dělám normální kroky. Dvacet. Třicet. Dobře, to by mohlo stačit. Se strachem se otočím a koukám do dálky, když v tom mi zrak spočine na místě, které je přibližně tři čtvrtě metru ode mě, leží tam ten můj kámen. "No do prdele." Mou udivenost náhle vystřídá vztek a začnu kolem sebe máchat rukama a dupnu si do země tak, že dostanu do nohy křeč a svalím se na zem. Nová vlna emocí. Smutek. Bezmocnost. Náhle se zabalím do klubíčka, rozbrečím se a tak i usnu.

WeRonnie