sobota 21. března 2015

Vlastní tvorba - Povídka

   "Co tady dělám?! Bože, Jak jsem se sem dostala?!" Né, že bych věřila v boha, ale spíše to používám k tomu, abych zdůraznila to, jak moc jsem v koncích a naštvaná.
   Už tady blouzním alespoň 3 hodiny a stále dokola omílám ty stejné věty: Co tady dělám? Kde jsem? ... Kdo jsem?.
   Jdu stále rovně po nějaké opuštěné dálnici, kde stále poblikávají nějaké transparenty a billboardy, ale nikde není ani stopa po nějakých ukazatelích nebo aspoň čísla dálnice - nemyslím si, že bych si podle čísla vzpomněla na místo, kde můžu být, když si nemůžu vzpomenout ani na to, kdo jsem - ale aspoň by to tu vypadalo trochu normálně. Příjde mi to jako bych snila, protože tento svět se mi vůbec nezdá skutečný. Jediné co by aspoň trochu připomínalo realitu jsou akorát ty otravné reklamy všude kolem. Menší detail je, že je nemůžu přečíst. Nemyslím tím, že neumím číst, ale když se snažím zrakem zaostřit na nějakou tu reklamu, písmo se jakoby vzdálí a já ho prostě nepřečtu. Krom toho mi ty reklamy ani nepřipadají povědomé.
   A tak dál pokračuji v chůzi a začíná se mi už dělat špatně z těch monotónních přerušovaných čar na silnici. Určitě to má i nějaký název, ale nad tím se mi teď fakt nechce přemýšlet.
   Už mě začíná unavovat pouze chodit, ještě ke všemu stále dopředu a za tu dobu co jdu se snad nic moc nezměnilo. Sice jdu maximálně tak 3 hodiny, ale už teď jsem skoro vyčerpaná
a pot ze mě doslova stéká v malinkých pramíncích. "Rozhodně to bude tím, že nejsem zrovna ten nejhubenější člověk tady i když to vypadá, že tady jsem sama, takže opravdu jsem asi ta nejhubenější tady." S tím jsem se otočila, jako bych si chtěla ověřit, že jsem tu sama a po chvilce jsem si začala v duchu nadávat, protože teď je na vtípky opravdu špatná doba. Zároveň s tím jsem si řekla, že jestli někam dojdu, opravdu na sobě zapracuji.
   "Fajn, pětiminutová pauza mě snad nezabije a jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí!" V tom jsem si to uvědomila a strnula. Jak se říká? Kdo to říká? Někdo mi to musel říct. Klekla jsem si na silnici a nějakým instinktem jsem si položila dlaně na asfalt, chtěla jsem vyzkoušet, jestli je asfalt rozpálený. Jenže nic, zdálo se, že asfalt nemá žádnou teplotu. "To je blbost.". Za celou dobu mě nenapadlo se kouknout na oblohu a až teď na ni zírám a snažím se pochopit na co to vlastně koukám.
   Je to, jakoby se Slunce rozpadlo na několik obřích kousků, který se pokoušel někdo slepit. Slepit nějakým světle modrým lepidlem. Jakoby tam byla voda. "Dobře, tak tohle už je úplná hovadina!" Zakřičím na sebe spolu s několika nadávkami. Jak mluvím o vodě, cítím, že mám dost vyschlo v krku. Ještě aby ne když ze mě lije pot a nepila jsem minimálně několik hodin. Asi přestanu na všechno myslet, protože hned jak na něco pomyslím, vyjde z toho akorát problém.
   Nebudu plýtvat slinami a tak už pouze v duchu znova řeknu. Kde to sakra jsem?
   Kouknu na svoje boty a v tom si uvědomím, jak moc mě boty tlačí. Sakra přestaň myslet!
Rozhodnu se tedy sundat si boty a jít dál pěkně po svých. Znovu se kouknu na něco, co nejspíš kdysi bývalo Slunce. Je přímo nade mnou, což by trochu znamenalo, že je poledne. Tím spíš nechápu, proč není asfalt rozpálený. Taky je možné, že se tohle "Slunce" ani nehne ze své pozice. A tak zase jdu, dehydrovaná, vyhlado- "Kruci!". Najednou mi silně zakručelo v břiše a já jsem si chtěla samou zlostí praštit, ale to by stejně nemělo cenu, akorát bych si ztížila cestu, kterou - jak se zdá - musím ujít ať chci nebo nechci.
   Tak jdu. Půl hodinu. Hodinu. Jdu tak dlouho, dokud se za mě zase nezačne lít pot. Plácnu sebou doprostřed silnice a protože teď koukám přímo do "Slunce", které se mi vůbec nelíbí, jako lachtan se začnu pomalu převalovat na bok, když v tom zalapám po dechu a hned na to plná energie vstanu, až se mi zamotá hlava.
   Asi tak 200 metrů za mnou leží moje boty, které jsem po cestě asi před hodinou odhodila. A já si jsem sakra jistá, že tahle pomalu jsem nešla. Teď už jsem opravdu v koncích. Nějak si to musím ověřit. Nejdřív mě napadlo na to místo kde teď stojím plivnout, ale pak mi přišlo vhodnější vzít nějaký kamínek, kterých tu leží poměrně dost. Vzala jsem ten největší  a nejvýraznější kámen co jsem uviděla a dala jsem si ho hned za patu a vyšla jsem. Koukala jsem se na své nohy a přitom počítala kroky. Deset. Kontroluji, jestli dělám normální kroky. Dvacet. Třicet. Dobře, to by mohlo stačit. Se strachem se otočím a koukám do dálky, když v tom mi zrak spočine na místě, které je přibližně tři čtvrtě metru ode mě, leží tam ten můj kámen. "No do prdele." Mou udivenost náhle vystřídá vztek a začnu kolem sebe máchat rukama a dupnu si do země tak, že dostanu do nohy křeč a svalím se na zem. Nová vlna emocí. Smutek. Bezmocnost. Náhle se zabalím do klubíčka, rozbrečím se a tak i usnu.

WeRonnie

2 komentáře:

  1. Pěkná povídky, ráda jsem si opět přečetla něčí vlastní tvorbu. Jediné co mi vadilo, bylo to jedno slovo, je "ležej", já jsem z Moravy a slangové výrazy lidí z Čech mě opravdu rozčilují :D Ale jinak rozhodně super :)
    http://milujemekihy.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat

Budu ráda za každý komentář, radu nebo připomínku :)